Bitva u Marathonu (490 př. n. l.)

Roku 490 př. n. l. se Řekové a Peršané střetnuli v památné bitvě u Marathonu.

Athénští generálové se rozhodli, že se postaví Peršanům ihned po vylodění a nedovolí jim pochodovat na Athény, kterým by hrozilo perské obklíčení, tak jako předtím Eretrii na Euboii. Athéňané dali dohromady armádu čítající asi 9 000 mužů, převážně hoplítů. K nim se připojilo dalších zhruba 600 mužů z menšího města Plataje, které leželo severozápadně od Attiky a bylo už asi 30 let athénským spojencem. (Sparťané se bitvy kvůli čekání na konec náboženské slavnosti nestihli zúčastnit, dorazili až den po bitvě.)

Athéňané a jejich platajští spojenci zaujali pozici na výšině poblíž cesty vedoucí jižně z Marathonu do Athén a čekali na další krok Peršanů. Řekové byli proti Peršanům v drtivé početní nevýhodě a nechtěli opustit silnou obranou pozici a utkat se s nepřítelem na otevřené rovině.

Rada deseti volených athénských generálů (tj. z deseti kmenů) se nemohla dohodnout (pět na pět), zda zaútočit první nebo vyčkat na perský útok. Nakonec generál Miltiadés přiměl Kalimacha, polemarcha, tj. kdysi hlavního athénského velitele, za demokracie však pouze čestného hodnostáře, doprovázejícího vojsko, jehož hlas měl však dohodnutou rozhodující váhu, aby hlasoval pro útok. Athéňané se obávali, aby vyčkávání nerozložilo odhodlání vojáků (čím déle by čekali, tím spíše by si mysleli, že silnějšího nepřítele nemohou porazit), a také zběhnutí části vojska k Peršanům, mezi nimiž se nacházel bývalý athénský tyran Hippiás.

Takhle to šlo několik dní, během nichž nedošlo mezi oběma stranami ani k vyjednávání ani k drobnějším šarvátkám. Nakonec se Athéňané rozhodli zaútočit jako první. Existuje několik vysvětlení, jedním je například, že se Řekové dozvěděli, že perská jízda se naloďuje zpátky na lodě a chystá se obeplout jižní Attiku a napadnout Athény od moře. Ať je to jak chce, je vysoce pravděpodobné, že Athéňané se rozhodli k útoku na základě pozorované změny v rozložení perské armády.

Řekové zaútočili časně ráno. Protože perské jednotky byly roztaženy hodně do šířky, Řekové se rovněž roztáhli, aby nebyli obklíčeni. Měli tak tenký střed a silná křídla. Mezi oběma stranami ležela vzdálenost asi jedné míle; Řekové museli při útoku tuto vzdálenost v otevřené rovině překonat. Většinu ušli, ale posledních 200 metrů už běželi, aby jejich řady neoslabily šípy, oštěpy a praky perských střelců. Peršané, zvítězivší předtím na Euboii a tábořící nerušeně na řecké půdě už několikátý den, byli útokem překvapeni, ale nikoliv ohromeni.

Obě armády se do sebe zaklesly. Perský střed, tvořený nejlepšími vojáky, zatlačil střed Řeků směrem k jejich táboru. Obě silná řecká křídla ale nápor vydržela a naopak donutila Peršany k ústupu. Obě perská křídla se pod řeckým tlakem zhroutila a dala se na útěk do vlastního tábora. Perský střed pochopil, že má oba boky nyní nechráněné a musel ustoupit rovněž, aby se vyhnul obklíčení. Celkově se nedá mluvit o naprostém úprku, perští důstojníci organizovali ústup a podařilo se jim hodně vojáků nalodit na lodě ukryté v blízkých mělčinách, nicméně ztráty byly značné : Peršanů, sevřených mezi bažinou, vítěznými Řeky a mořem, padlo 6 400. Řekové ztratili pouze 192 mužů.

Literatura
Löwe, G. ABC antiky. Praha, 1999.
Souza, Heckel, Llewellyn-Jones. The Greeks at War: From Athens to Alexander. Osprey, 2004.